STATEK u dlabalů:
Příběh místa, který pokračuje
Od středověké tvrze
přes historický hospodářský dvůr
až k modernímu bydlení
Statek U Dlabalů není jen starý statek na návsi v Solopyskách. Je to místo, jehož příběh sahá hluboko do středověku a které si během staletí uchovalo něco, co se nedá nově postavit ani naprojektovat – vlastní paměť. Když se dnes člověk dívá na dvůr čp. 1, památný dub a kostel svatého Bartoloměje o několik kroků dál, dívá se na místo, kde se historie vrství už téměř sedm set let.
Zásadní historické milníky statku:
- 1388 první písemné doložení tvrze v prostoru dnešního dvora čp. 1
- 1490 erb Mírků ze Solopysk v kostele sv. Bartoloměje
- 1646 Solopysky se stávají součástí panství Jana Salazara de Monte Albano
- kolem roku 1800 – vzniká dnešní památný Dub U Dlabalů
- 1888 Jan Dlabal kupuje usedlost čp. 1
- 2026/2027 nová kapitola Statku U Dlabalů
Historický základ textů uvedených na této stránce vychází z podkladů Národního památkového ústavu, regionálních historických pramenů a archivně podložených materiálů k historii Solopysk a rodu Dlabalů.
TVRZ
Největším překvapením je historie samotného dvora. Středověká tvrz v Solopyskách je v písemných pramenech poprvé doložena už v roce 1388 a Národní památkový ústav ji lokalizuje přímo do obvodu dnešního dvora čp. 1. Na vyvýšeném místě při potoce jsou dodnes patrné náznaky někdejšího vnějšího opevnění. Jinými slovy: tam, kde dnes stojí Statek U Dlabalů a kde má vzniknout jeho nová podoba, se už před více než šesti sty lety nacházelo opevněné sídlo místních zemanů.
S tvrzí byl spojen rod ze Solopysk a později Mírkové ze Solopysk, příslušníci nižší české šlechty. Jejich příběh připomíná dodnes kamenná erbovní deska s obrněnou paží a mečem, vsazená do věže kostela svatého Bartoloměje a datovaná rokem 1490. Tvrz v průběhu 15. století zanikla, ale místo nezmizelo. Dvůr dál žil, hospodařilo se na něm a Solopysky postupně přecházely pod další majitele a šlechtické rody.
Do tohoto příběhu vstupuje v roce 1646 i postava, která jako by patřila spíš do historického románu: španělský rytíř Jan Salazar de Monte Albano. Právě on tehdy Solopysky koupil a připojil je k panství Červený Hrádek. Po něm se v historii panství objevují další aristokratické rody, mimo jiné Vraždové z Kunvaldu a později Šternberkové. Nad krajinou se měnily erby i vrchnost, ale starý dvůr na návsi zůstával na svém místě a dál byl součástí každodenního života vesnice.
PAMÁTNÝ DUB
Někdy kolem roku 1800 zakořenil na zahradě statku dub, který zde stojí dodnes. Dnes je chráněným památným stromem a je možná nejkrásnějším symbolem celé kontinuity místa. Když byl mladý, českým zemím ještě vládli Habsburkové. Zažil napoleonské války, vznik Československa, dvě světové války, komunistické Československo i návrat svobody po roce 1989. A přesto stojí stále na stejném místě – jako živý svědek všeho, co se kolem něj změnilo.
JAN DLABAL
Další zásadní kapitola začala v roce 1888, kdy usedlost čp. 1 koupil dvaadvacetiletý Jan Dlabal. Právě jeho rod dal statku jméno, které přežilo dodnes. Jan Dlabal nebyl jen hospodář. Stal se starostou Solopysk, podílel se na založení hasičského sboru, inicioval vedení obecní kroniky, spoluzakládal místní spořitelní spolek a angažoval se v hospodářském i vodním družstvu. V dobových dokumentech se objevuje jako „velkostatkář Dlabal, čp. 1“. Statek se tak stal nejen místem práce a rodinného života, ale i jedním z přirozených center obce.
Na jeho příběhu je fascinující, jak současně působí i po více než sto letech. To, čemu dnes říkáme komunita, lokální energetika, sdílená infrastruktura nebo chytré hospodaření s vodou, mělo tehdy jiná jména – kampelička, vodní družstvo, elektrárenské družstvo. Princip byl ale podobný: lidé žijící na jednom místě spojovali síly, aby se jim společně žilo lépe. A právě tento princip je jednou z nejhezčích spojnic mezi minulostí Statku U Dlabalů a jeho budoucností.
Dvacáté století tuto kontinuitu postupně přerušilo. Války, kolektivizace, proměna zemědělství i odchod lidí z venkova změnily způsob života, pro který byly podobné statky po staletí stavěny. Původní hospodářská funkce mizela, ale staré zdi, zahrada, památný dub a především jméno U Dlabalů zůstaly. A právě zde dnes začíná další kapitola.
BUDOUCNOST
Nový Statek U Dlabalů nechce minulost kopírovat ani z místa vytvářet skanzen. Chce na ni přirozeně navázat. V historickém prostoru někdejšího dvora má vzniknout moderní bydlení, které propojí soukromí vlastního domu s přírodou, společnými zahradami, moderní energetikou a místy, kde se lidé mohou přirozeně potkávat. To, co bylo kdysi samozřejmou součástí fungujícího statku a vesnice, se tak vrací v podobě odpovídající 21. století.
Právě v tom je největší síla tohoto projektu. Nevzniká na anonymním pozemku bez minulosti. Vyrůstá na místě, kde byla už v roce 1388 doložena středověká tvrz, které bylo spojeno s místními zemany, které v 17. století patřilo do panství španělského rytíře Jana Salazara de Monte Albano a které od roku 1888 dostalo svůj dnešní příběh díky Janu Dlabalovi a jeho rodině. Od středověké tvrze přes starý hospodářský dvůr až k modernímu bydlení se tu po staletí mění způsob života, ale jedna věc zůstává: lidé hledají domov, bezpečí, přírodu, soběstačnost a místo, ke kterému mohou patřit.